2.díl Čtení pro romantiky, fatalisty a nezaměstnané

Dnes si dáme konečně ten slíbený příběh z červené knihovny. :-) Vysvětlím vám, proč vlastně jsem se rozhodla jet na Ukrajinu.

Klasik by řekl: Za vším hledej ženu.

Já říkám: za vším hledej muže.

Ale pěkně od začátku...

Jak jsem psala v minulém dílu, jsem aktivistka. Což se projevuje nejen v demonstracích proti něčemu, ale i v propagaci věcí pozitivních. A tak jsem se díky své angažovanosti dostala do blízkosti skutečně skvělých lidí, kteří v říjnu 2018 organizovali oslavu 100 let vzniku republiky. Tuto akci si máte možnost připomenout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=MGd-ih7tjcM&feature=share

Abych přispěla svou troškou ku zdaru, tak jsem se zapojila do propagace této parádní akce. Mám na památku i video udělané jedním z příznivců. :-) 

https://www.facebook.com/jana.filipova.752/videos/vb.100002534871072/1984856178275525/?type=3

Poté jsem se přesunula na Václavské náměstí, kde jsem až do pozdních hodin rozdávala památeční placky. Pokud jste tehdy někde na Václaváku zaslechli:

"Pláááácky a trikolóry pro všechny. Placka pro vás, madam, placka pro vás, pane...", a následně jste dostali placku, tak vězte, že ji máte ode mne. :-) 

Ti z vás, kteří se zúčastnili, vědí, že ten den pršelo, jen se lilo. Proto jsem, ač vyzbrojena pláštěnkou, promokla na kost. Cestou domů nočním vlakem se do mne dala ukrutná zima a výsledkem byl o pár dní později parádní náběh na zápal plic. Ovšem i přes tuto nepříjemnost, považuji oslavu 100let od vzniku republiky za nejlepší akci loňského roku.

Zde je mé tehdejší shrnutí, publikované 5.11.2018 na fb:

https://www.facebook.com/jana.filipova.752/posts/1997851676975975

Proč vám to vyprávím? Fatalisté již vědí. ;-) Všechno skutečně souvisí se vším a svému osudu člověk neunikne. Právě toto mé marodění totiž odstartovalo sled událostí, které do sebe ze zpětného pohledu skvěle zapadají.

Pracovala jsem v té době jako OSVČ pro jednu firmu. A znáte to... OSVČ + nemoc = nula peněz. Snažila jsem se sice cca týden pracovat normálně dál a nemoci vzdorovat, ale můj stav se neustále horšil. Nakonec jsem musela kapitulovat a vydat se k doktorce. Její věta: "Buď budete ležet v klidu doma, nebo skončíte v nemocnici!", zněla dost nekompromisně. A tak jsem dva týdny poctivě ležela a utěšovala se, že měsíc bez pořádné výplaty nějak přežiju.

Po návratu do práce mne ale čekala pohroma! Od firmy odešel velký zákazník, objem zakázek klesl o dvě třetiny a já rázem přišla o dvě třetiny výplaty. Podotýkám, že se snažím být finančně zodpovědná a mít pro takové případy nějakou rezervu, ale jako na potvoru padly měsíc před maroděním všechny mé úspory na rekonstrukci domu.

Podařilo se mi totiž po 2 letech hledání a čekání KONEČNĚ sehnat řemeslníky! Kdo kdy něco rekonstruoval, tak ví, o čem mluvím. Sehnat dnes slušného zedníka či instalatéra, je skutečně nadlidský úkol. Když se mi tedy nečekaně naskytli hned dva, kteří měli konečně na tu mojí chaloupku čas, tak jsem toho musela využít a nechat je udělat všechno, co jsem potřebovala. Na jejich zaplacení jsem ovšem musela vysypat všechna prasátka, nicméně s přesvědčením, že nevadí.... vždyť vydělám další peníze... Tehdy jsem ještě netušila, jak se běh věcí změní.

Takže když shrnu svojí tehdejší situaci:

1) Všechny úspory padly na rekonstrukci.

2) Ženská bez chlapa, tudíž bez druhého příjmu.

3) OSVČ bez nemocenské.

4) Příjem poklesl o dvě třetiny

5) Na krku hypotéka, leasing, běžné výdaje...

6) Na obzoru žádný bohatý strýček, který by na mne pamatoval ve své závěti.

Co dělat? Z nejhoršího průšvihu pomohli přátelé. Zasponzorovali akutně hořící platby, za což jim budu do smrti vděčná. Ale co dál?

Napadlo mne jediné možné RYCHLÉ řešení - nechat se někde zaměstnat. Naběhla jsem tedy do nejbližší fabriky. Když se běžně zeptáte ve svém okolí někoho, zda by šel dělat do fabriky, tak vám 90% Čechů řekne, že NIKDY!

Kolují různé zvěsti o tom, jak převážně západní zahraniční majitelé dřou zdejší pracovníky z kůže za mrzký peníz. Musím z vlastní zkušenosti konstatovat, že opak je pravdou. Pokud je člověk schopný skousnout fakt, že děláte 8 hod práci pro cvičenou opici, tak je fabrika skvělá varianta, jak vydělat bez starostí celkem slušné peníze. Pokud nenastane nějaký katastrofický scénář, jako třeba další extrémní ekonomická krize, CZEXIT či něco podobného, tak se dá ve fabrice najít velmi stabilní budoucnost. Berte toto jako zcela vážně míněné doporučení pro všechny nezaměstnané.

Je ovšem pravda, že není fabrika jako fabrika. V té první, do které jsem zavítala, by mne hned od dveří nosili na rukou se slovy: "Konečně zase někdo z Čech!"

No ale přece nevlezu hned do první fabriky, kterou vidím, že? Cvičně jsem si, abych měla možnost srovnání, zašla ještě do jedné. Tam jsem se ovšem otočila na podpatku hned u dveří. S paní recepční totiž proběhl následující dialog:

"Dobrý den." - povídám já.

"Dobrej." - odpoví ona.

"Prosím vás, jdu se zeptat, jestli tady máte k dispozici nějakou práci, jakou a za kolik?"

"Tohle si vyplňte!" - s nesmlouvavým pohledem přede mne hodila dva listy A4, popsané z obou stran.

Začetla jsem se....

2 + 4 =

8 + 1 =

Následoval červený, zelený a modrý puntík a k tomu příkaz: Označte červené kolečko.

Nevěřícně a hlavně s dost nechápavým pohledem jsem otočila list. Na následující straně jsem byla vyzvána, abych označila trojúhelník, skrývající se zákeřně mezi čtverečkem a obdélníčkem. Dál jsem nečetla.

"Prosím vás, já se nehlásím do první třídy! Já se přišla zeptat, jestli tu máte k dispozici nějakou práci, jakou a za kolik?"

"Bez vyplnění tohoto dotazníku vás na provoz PROSTĚ NEPUSTÍM!"

Tón, jakým mi toto dotyčná druhá nejdůležitější osoba ve firmě - hned po panu řediteli - sdělila, nepřipouštěl žádné diskuze.

"Já ale nechci jít na provoz. Chci se jen zeptat, zda je tady nějaká práce, jaká a za kolik?"

Bohužel má osvědčená asertivní metoda přeskakující desky neměla na dotyčnou dámu absolutně žádný efekt.

"Bez dotazníku vám nic neřeknu!"

"Prosím vás... vypadám snad jako negramot, abych vám tady určovala barvy a počítala 2 + 4???"

Asertivita byla tatam. Už jsem té dámy měla fakt plné zuby.

"No bez dotazníku vás na provoz prostě... "

Nedokončila větu. Bezostyšně jsem jí do ní skočila slovy:

"Víte co? Když to takhle vypadá u vchodu, tak ani nechci vidět, jak vypadá provoz! Mějte se tu krásně. Sbohem!"

A s hlavou plnou myšlenek na skot jsem hrdě odkráčela.

Zkoušet štěstí někde jinde - jakože do třetice všeho dobrého a zlého - na to už jsem ten den neměla sílu. Navíc instinkt mi říkal: " Nebuď blbá a jdi tam, kde budou rádi, že tě mají."

A tak jsem se vrátila zpět do té fabriky, kde se mi hned na první dobrou dostalo tak vřelého přivítání. Podepsala jsem smlouvu a dobře jsem udělala. Právě v této fabrice totiž na mne čekal ON!

Postával nesměle vždy někde v mé blízkosti a pokaždé se krásně usmál, když se naše oči potkaly. Nic jsme si ale nikdy neřekli, protože on neuměl česky a já se přece nebudu hned po nástupu do práce vybavovat s nějakým Ukrajincem, že?! Navíc... vždyť já přece nemám v plánu ve fabrice někoho "klofnout". :-) 

No jóóó, ale znáte to.... Víte, čím nejvíc pobavíte Boha... když mu začnete vykládat svoje plány. :-) 

Aby si osud posichroval, že se skutečně ON a já dáme dohromady, tak připravil několik po sobě jdoucích nástrah. Začal tím, že čtyři dny po mém nástupu do práce, se konal firemní večírek. Nechtěla jsem na něj jít, což jsem zdůvodňovala slovy: "Vždyť jsem pro firmu ještě pořádně nic neudělala, tak si přece nepůjdu užívat na její účet."

Ovšem na to měl osud v záloze připravenou kolegyni, která mne obratně dokázala přesvědčit, že to takhle nesmím brát. Že jednou jsem jejich zaměstnanec, tak mám prostě přijít a basta!

Zahraniční pracovníci, včetně Ukrajinců, byli pochopitelně přítomni také. ON seděl dva stoly ode mne a jeho oči jsem cítila pořád v zádech. V půli večírku si dodal odvahy a přišel mne požádat o tanec. Mlčky jsme si užívali vzájemné blízkosti. Jeden jediný tanec. Nic víc.

Na závěr večírku nastala situace jako vystřižená z filmu Tři oříšky pro Popelku. Představte si známou scénu, jak Libuška Šafránková, coby Popelka, rozechvěle utíká z plesu po schodech, zahalena v plášti, který za ní vlaje, nasedá na svého oře a mizí pronásledujícímu princi z dohledu....

Přesně tak jsem já, zahalena ve vlajícím baloňáku, utíkala rozechvěle po schodech, pronásledována "princem", abych nasedla do svého auta a zmizela těm smutným očím z dohledu...

Chudák! Později jsem se dozvěděla, že mne jenom chtěl ve vší počestnosti doprovodit domů a KONEČNĚ se alespoň zeptat, jak se jmenuji. :-) No jo... jenže pro mne to byl v tu chvíli jen nějaký Ukrajinec, který se sice na mne sladce usmívá, ale kdoví, co to je zač, že?! :-) 

Potkávání v práci jsem se ovšem vyhnout nemohla a během pár dnů jsem poznala, že vlastně ani nechci. Naopak. Bylo mi v jeho přítomnosti velmi dobře, a protože už konečně došlo i na konverzaci - Bůh zaplať za mou znalost ruštiny :-) - tak jsem měla možnost zjistit, že je velmi chytrý, milý...

Zkrátka stal se z něho ON s velkým O.

Když jsem pak jednoho krásného dne jela na ubytovnu, vrátit mu tašku, kterou zapomněl u mne v autě, (ten osud je ale mazaný, že :-D ), a on na mne čekal s připraveným obědem, tak jsem už věděla 100%ně, že chlapa, který vaří tak výborný boršč, prostě chci.

Bohužel nám bylo dopřáno strávit spolu pouhých sedm krásných týdnů, které mu zbývaly do vypršení jeho pracovního víza. Pravidla EU jsou nemilosrdná a Ukrajina v EU bohužel ještě není. Takže po 90 dnech pobytu v ČR musel můj milý sbalit tašky a pěkně šupky dupky na následujících 90 dnů domů.

Ovšem stejné pravidlo - z každých 180 dnů lze strávit na Ukrajině 90 dnů bez jakéhokoli víza, pouze na pas - platí naštěstí i pro nás. A protože jak známo, láska hory přenáší, tak přenesla i mne, a to o 1400km dále na východ. Po měsíci odloučení jsme si totiž řekli, že už se nám oběma stýská natolik, že bych si pro změnu měla já sbalit tašku a vyrazit na Ukrajinu za ním.

Přemohla jsem tedy svou vrozenou nechuť k cestování, vykašlala se na všechny dobře míněné rady typu: "Prosím tě, nejezdi tam, vždyť se tam válčí!", a vyrazila.

Nu a o tom, co jsem za 10 dnů strávených na Ukrajině zažila, vám začnu vyprávět od příští neděle.