4.díl Výměna peněz a první dojmy

Dnes si povíme o výměně peněz a prvních dojmech, ale ještě se musím vrátit k minulému dílu s dobrými radami. Zapomněla jsem vám dát totiž ještě jednu důležitou radu pro cestu autobusem, obzvláště pro ten provozovaný ukrajinskou společností. Má rada zní:

Bez POWERBANKY do autobusu nelez!

Dnes už běžně každý člověk má potřebu nosit všude svého placatého miláčka, který zajišťuje spojení s nejbližšími i se světem. Občas si říkám, jak jsme vlastně mohli žít v době, kdy poslední zprávou před cestou na dovolenou byl vzkaz pro mámu na lednici: "Ahoj, tak já jedu."

Pak následovaly dvě varianty.

1) Vrátila jsme se po týdnu a dva dny poté přišel pohled se stručným: Srdečný pozdrav z dovolené posílá Jana.

2) Vrátila jsem se po 14 dnech a našla na lednici pod magnetem pohled s mým pozdravem, který dorazil jen o pár dní dřív, než já.

A světe div se... Rodiče se ani psychicky nehroutili, ani neměli potřebu mi před odjezdem propašovat do batohu vysílačku a instrukce, jak přes ní podávat minimálně 20x za den zprávu o tom, jak se mám. :-) No jo no, holt byla jiná doba.

Dnes už ale pochopitelně každý chce mít po ruce mobil, který vám během dlouhé cesty busem mimo jiné skvěle nahradí těžké knihy, které jsme si my tahali na cesty za dob mého mládí. Nabíječka je samozřejmou součástí a člověk očekává, že v dnešní době už není problém si dobít mobil v autobusu, kde je u každé sedačky zásuvka. Tedy měla by být - naivně jsem si myslela po zkušenostech s českými dálkovými autobusy. Leč ukrajinské autobusy mne vyvedly z omylu. V nich existuje pouze jedna zásuvka uprostřed, v místě, kde stevardka má svůj koutek pro přípravu kávy a čaje pro cestující.

Takže pokud někomu mobil nekompromisně chcípl - čeština je tak krásně malebná... Cítíte to naprosté zoufalství při vyslovení "Chcípl mi mobil!"?

Slovo chcípl, přesně vystihuje tu paniku v hlavě: uááá... proboha... co teď... honem... kde je nabíječka... kde je zásuvka... :-O

Pokud tedy placatý miláček chcípne cestou na Ukrajinu, tak buď vyndáte nabíječku a necháte mobil ležet několik desítek minut bez dozoru na pultíku u kávovaru. Což mi teda nepřijde zrovna jako dvakrát praktické a bezpečné řešení.

Anebo si vzpomenete na dobré rady nějaké Filipové, vytáhnete svoji nabitou powerbanku a s tou si vesele vystačíte s vlastní energií až do konce cesty. ;-)

Tolik na doplnění minulého dílu a teď ke slíbené výměně peněz.

Z hovorů mezi svými ukrajinskými spolupracovníky a ze zkušenosti s mým přítelem jsem věděla, že si VŠICHNI, nezávisle na sobě, měnili před odjezdem domů své vydělané peníze z českých korun na dolary. Začala jsem přemýšlet, čím že se to na Ukrajině vlastně platí. Ďáďa Google, (překlad pro neznalce ruštiny - strýček Google), mi prozradil, že Ukrajina používá jako platidlo hřivny. Aha. A proč to tedy všichni mění na dolary? Důvod je velmi jednoduchý. Je to výhodnější.

V ČR jsem nakoupila 100 USD za 2.280 Kč. Podotýkám, že jsem chytla poměrně špatný kurz. Když odjížděl přítel, tak ho 100 USD stálo jen 2.150 Kč. Ale to holt je klasické kolísání, které člověk těžko ovlivní.

Na Ukrajině jsem za 100 USD dostala 2.655 UAH (oficiální název je Ukrajinská hřivna = UAH).

Pokud bych si chtěla koupit UAH rovnou v ČR, tak bych za 2.280 Kč dostala 2.558 UAH, což je méně, než na Ukrajině a hlavně je problém v tom, že zdaleka ne všechny směnárny a banky mají Ukrajinskou hřivnu v nabídce.

Kdybych měnila stejnou sumu korun až přímo na Ukrajině, tak bych při tehdy aktuálním kurzu 1,1 UAH za 1Kč, za těch svých 2.280 Kč dostala 2.508 UAH, což je méně, než při koupi UAH přímo v ČR a oproti "proprání" přes dolary je to ještě míň.

Takže výměnou Kč za dolary a pak teprve za hřivny jsem dostala o 147 UAH více. A to se jednalo o pouhých 100 dolarů za 2.280Kč! Když si představíte, že ti kluci si běžně mění peníze vydělané za 3 měsíce, což je nějakých průměrně 45 tisíc korun - pokud odečtu to, co tady utratí za jídlo a ubytování, tak se jim tahle dvojí výměna peněz skutečně velmi vyplatí.


S kapsou plnou peněz a napjatým očekáváním věcí příštích jsem půl hodiny po půlnoci překročila hranici mezi Polskem a Ukrajinou. Podotýkám, že průjezd směrem na Ukrajinu byl celkem hladký. Což se ovšem nedá říct o cestě zpět, ale o tom až v některé z posledních kapitol. Cestou tam došlo pouze na kontrolu pasů a celkově za 45 min jsme už vstupovali na území Ukrajiny. Tímto okamžikem se ihned staly dvě věci.

Za prvé se objevil na mém mobilu vedle mého normálního středoevropského času druhý, o hodinu napřed posunutý čas. Vidět na displeji vedle sebe oba dva časy je velmi praktické - máte přehled, kolik je u nás doma.

Druhá věc, která se zcela automaticky stala a nebyla už tolik příjemná, bylo to, že sotva jsme ujeli pár metrů po ukrajinské půdě, tak v autobusu zmizela WIFIna. :-( 

Což 99,99% pasažérů vůbec nevadilo, páč byli domácí. Automaticky jim naskočil nějaký jejich tarif a vesele honili internet dál. Vadilo to pouze jedné jediné jejich spolucestující Češce, pro kterou by připojení na internet byla poněkud drahá sranda. Nezapomínejme totiž, že Ukrajina není EU, takže na nějaké volání a internet v rámci svého domácího tarifu zapomeňte.

No nevadí, odložila jsem tedy mobil a začala o to víc sledovat, co mi běží za okny autobusu. První poznámka, kterou jsem zapsala do svého deníčku, zní:

Zábradlí natřené v národních barvách.

To bylo skutečně první, co mne praštilo hned na první pohled do očí. Ono když vidíte jedno zábradlí natřené v horní polovině modře a v dolní polovině žlutě, tak vám to ani nepřijde. Ale pak vidíte další a další... Vidíte stejně natřená svodidla u silnice, některé ploty u domů, zábradlí u chodníků... prostě všude všechno možné.

Protože stejný obrázek jsem viděla i ve vnitrozemí, kde byly dokonce i některé chalupy natřené stylem, že spodek měl žlutou fasádu a štít byl modrý, tak jsem se ptala svého přítele, zda je to nějaký národní zvyk, nebo proč to dělají. Nic proti vlastenectví, to chraň Bůh, ale přece jen mi to přišlo až poněkud přehnané. Tak trochu si nedokážu představit, že by si někdo v Čechách natřel dům v národních barvách, nebo si jen tak pověsil na dům českou vlajku.

Dostalo se mi jednoduchého a celkem logického vysvětlení:

"To je od dob revoluce jako znamení: TADY UŽ NENÍ RUSKO, TADY JE UKRAJINA!" Řekl to zcela vážně, s důrazem na slova, která jsem napsala velkými písmeny a s neskrývanou hrdostí v hlase.

Ukrajinci jsou opravdu velmi hrdí na revoluci, která proběhla v roce 2014 a na svoji tehdy krví vydobytou samostatnost, takže za národní symboly se skutečně nikterak nestydí. Hrdě natírají všechno možné v národních barvách a věší vlajky všude, kde se dá. Vlajky běžně visí na státních institucích, ačkoli není zrovna žádný státní svátek, visí na restauracích, na rodinných domech... prostě všude. Možná se pamětníkům vybaví doba, kdy u nás také bývalo ve státní svátky každé okno vyzdobeno vlajkou, ale to bylo POVINNÉ. Oni to dělají naprosto samozřejmě, dobrovolně, rádi a se skutečnou láskou ke své vlasti.

Okolo půl třetí ráno jsme projížděli přes Lvov. Během svého pobytu na Ukrajině jsem se do Lvova nedostala, ale to určitě musím napravit. Stačilo jen, když jsem projížděla v noci autobusem a připadal mi Lvov velmi krásný, s nádhernou architekturou, takže určitě za návštěvu stojí. I po tmě bylo vidět, že je to metropole blížící se evropskému standardu. S osvícenými památkami, bulváry, nočním životem a mnoha obchody. Udělala jsem pár fotek, ale použitelné jsou jen dvě, udělané v době, kdy jsme stáli na semaforu. Ostatní jsou bohužel rozmazané.

Při pohledu z okna autobusu jsem v jednu chvíli měla chuť vykřiknout: "Jééé, český lev!" :-) Viděla jsem sochu lva v nadživotní velikosti, který vypadal úplně přesně jako lev z českého znaku - přední tlapy napřažené, zadní tlapa nakročená dopředu, jen jeden ocas mu chyběl. Mít dva ocasy, tak jako by tomu našemu z oka vypadl. :-) 

Takže se každopádně do Lvova vrátím, tohoto lva si najdu a vyfotím se s ním. ;-) Lvov ve mně skutečně zanechal veliký dojem, takže vám, kteří přemýšlíte, kam se na Ukrajině vydat, Lvov určitě doporučuji.

Lehce po třetí ráno jsme Lvov nechali za sebou a z oken busu byla vidět jen tma a tma. Došlo tedy na trochu spánku.

S přicházejícím svítáním si mi před očima začala míhat krajina, jakou znám z cest za sestrou na Moravu. Všude samá rovina a všude samé jmelí na stromech - viz video. https://www.facebook.com/JanaFilipovaProVas/videos/329541567759900/

Úplně stejný obrázek, jaký znám z okolí Břeclavi, Hodonína a Mikulova. Jen ty vinohrady chyběly, ale jinak to byl pohled naprosto totožný.

Když se začaly objevovat vesničky, poskládané z malých přízemních chaloupek, jako vypadlých z obrázků Josefa Lady, tak už jsem věděla, že Ukrajina se mi bude líbit. Pravda, nedělejme si přehnané iluze... život v těchto malebných vesničkách má k romantice občas dost daleko, ale pro nezasvěcený pohled turisty, který v kraji jen na chvíli pobude a zase jede dál, je to romantika se vším všudy. Krásná příroda okolo, milí lidé, všude levno, (pro nás, místní mají trochu jiný názor), takže co víc si přát.

Už při cestě autobusem a pak i při pohybu ve vnitrozemí jsem zaregistrovala zajímavý úkaz. V každé, skutečně naprosto v každé, byť sebenuznější vesnici, kde jsou domy slepené z vepříků - cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí plev a vepřových štětin, sušené na slunci, tak v každé takové vesnici je vždy LUXUSNÍ kostel! Opravený zevnitř, zvenku vždy krásná fasáda, obvykle v modré barvě a vždy zlacená báň navrchu.

V duchu jsem tento jev srovnávala s pohledem na české vesnice -luxusní soukromé domy, s bazény a mraky nablýskaných kár před nimi a uprostřed vsi chátrající kostel, ze kterého opadává omítka a vstup dovnitř je mnohdy na vlastní nebezpečí - pokud je vůbec umožněn. Není to pochopitelně všude, já vím, ale obecně se úroveň našich kostelů s těmi ukrajinskými skutečně nedá srovnávat. Ty jejich jednoznačně vedou.

Je to holt otázka priorit. U nás lidé myslí víc na sebe, u nich na Boha a na ostatní lidi. Víra je skutečně u nich daleko víc zakořeněná, než u nás a ačkoli u nás se komunistům podařilo úspěšně náboženství v rodinách takřka zahubit, tak na Ukrajině se jim to, i přes mnoho desetiletí jejich vlády, nepovedlo.

Zmínila jsem modrou barvu fasád kostelů. Ta je typická i pro náhrobky na hřbitovech - viz video. Na mnoha z nich jsem viděla vysoké náhrobky natřené blankytně modrou barvou a popravdě řečeno, ani můj přítel mi nebyl schopen vysvětlit, proč to tak je. Prostě to bere jako zvyk a fakt, nad kterým se zkrátka nepřemýšlí. :-)

https://www.facebook.com/watch/?v=2895677743790809

Co mne taky potěšilo při cestě autobusem, byl pohled na zahrádkářské kolonie s malými chatičkami. Naprosto totožné jako známe z Čech, obzvláště z dob minulých.

Musíme si totiž uvědomit, že člověk se cestou na Ukrajinu skutečně vrátí v čase cca o 30 - 40 let zpátky. Tudíž do doby, kdy bylo i pro nás naprosto běžné, že každý se snažil mít někde kousek nějaké země, byť by to měla být právě malá zahrádka v kolonii na okraji města. I já sama ještě pamatuji dobu, kdy jsem pro své malé děti zavařovala krom šišek snad úplně všechno, co šlo. Se sousedkami jsme si předávaly recepty na nejlepší domácí zavařeniny a okurky. Běžně jsme si doma dělaly svoje marmelády, šťávy, povidla a Přemek Podlaha se svým Receptářem v televizi byl náš nejlepší kamarád. Občas si říkám, kde jsme na to vlastně braly čas, ale prostě to tak bylo. Měly jsme všechny doma navařeno, napečeno, šily jsme na děti super moderní oblečení podle ruské Burdy - to byl úspěch, když se u nás KONEČNĚ začal vydávat německý časopis BURDA se střihy, které zvládla i začátečnice. Pravda, byl sice v ruštině, ale my byly vděčné, že ho alespoň nějak můžeme mít. :-)

Rozhodně toto neberte, jako že vzdychám po "starých dobrých časech", toho jsem daleka. Jen tak suše konstatuji a hlavně to uvádím pro lepší představu o tom, v jakém období se teď momentálně Ukrajina nachází. Nejsem žádný politický analytik, ale čistě pocitově ve mne vše, co jsem tam viděla a slyšela, vyvolalo vzpomínku na naše léta těsně po revoluci a následná léta devadesátá. S tím rozdílem, že u nás na tom byli všichni tak nějak plus minus sociálně stejně. Na Ukrajině jsou vidět daleko extrémnější rozdíly mezi sociálními vrstvami. Střední třída, která je u nás nejsilnější, tak ta tam teprve vzniká. Měla jsem možnost během pobytu trochu proniknout do běžného života průměrného člověka tam a popravdě řečeno - nic moc. Práce není, fabriky jsou převážně zavřené, a pokud nějaká práce je, tak výdělky jsou dost mizerné. Vůbec se nedivím, že desetitisíce až statisíce Ukrajinců hledá práci na západě.

Celkem výstižně shrnul celou situaci můj přítel větou: "Ideální by bylo, vydělávat v Čechách peníze a žít za ně na Ukrajině." Ale ekonomické otázky rozvedu podrobněji v některé z dalších kapitol, protože to si samostatnou kapitolu skutečně zaslouží.

Mezi mými prvními dojmy, které jsem nasbírala cestou do mého místa určení, do Žitomiru, byl ještě jeden jev, který mi silně připomněl naše doby dávno minulé. Vypalování trávy podél cest a silnic. Zvyk, který byl i u nás za dob socialismu zcela běžnou praxí, tak bohužel na Ukrajině mají zažitý také. Každou chvíli byl podél silnice vidět vypálený pás příkopu, či rovnou celé louky - viz video. Ale je pravdou, že se osvícení Ukrajinci a ekologické společnosti snaží - stejně jako kdysi u nás, měnit myšlení lidí a tento zvyk vymýtit. Na mnoha televizích běží reklamní spoty s obrázky uhořelých králíčků a varováním před vypalováním trávy. Věřím, že i Ukrajina se časem tohoto zlozvyku zbaví.

https://www.facebook.com/watch/?v=595429714266422

Často jsem také podél silnic viděla podmáčenou, až močálovitou krajinu. Místy mi to přišlo jako nějaké úmyslné zavlažovací kanály - viz video, ale celkově nevím, zda to je úmysl, či jen pozůstatek roztátého sněhu. Každopádně jsem si při pohledu na mokrou krajinu a krásnou černou zem na malých políčkách v duchu říkala, že tady nejspíš zemědělce netrápí sucho a zem vyžilá z řepky, jako vidíme u nás.

https://www.facebook.com/watch/?v=594186134405353

Celkově bych své první dojmy shrnula jako velmi dobré a moc jsem byla zvědavá, co mne čeká dále. Jste také zvědaví? Super! Děkuji moc za vaši přízeň a příští neděli se s vámi zase ráda setkám.